Je klidné sobotní ráno, projíždím zeď na Facebooku. Stále stejné zprávy, oznámení o poloze mých ,,přátel", sdílení vtipných obrázků. Až přijdou na řadu příspěvky z včerejší noci, byl přece pátek, všichni se byli někde bavit. Bary, diskotéky...a najednou se tam objeví něco, na co zůstanu koukat jako opařená. Fotka Božského v sanitce. Celý potlučený na cestě do nemocnice. Srdce se mi málem zastavilo. Z komentářů se dozvídám, že se připletl do rvačky...nejsme spolu už téměř 3 roky, tohle ale stejně zabolí.
Asi každá holka někdy v životě potká kluka, který pro ni vždycky bude znamenat víc než ostatní. Takového, vedle kterého se jí rozbuší srdce, i kdyby byli od sebe věčnost a ona už dávno měla rodinu s někým jiným. Někdo speciální, kdo zanechá nesmazatelnou stopu v našem vlastním světě. A přesně to je Božský. Bylo nám 17, když jsme spolu začali chodit a pro mě to bylo asi nejkrásnější období života. Tehdy se zjevil a jako pravý princ stál po boku rozverné Princezny. Ten pohled, kterým se na ni díval, jeho něžné doteky a každé pohlazení jí dával pocit výjimečnosti. Sdíleli spolu i ta nejtajnější zákoutí svého života, věděli o sobě vše, dokázali na tom druhém poznat, když něco nebylo v pořádku a být si poté oporou. Došlo k jakémusi hlubšímu propojení, kdy se chápaly snad i naše duše. Byli jsme mladí a bláhoví a přiznávám, že spoustu věcí bych dnes dělala a řešila jinak, spousta hádek byla zbytečná, přesto ale i s odstupem času a pár dalšími roky na kontě mohu říci, že to byl vskutku neobyčejný vztah. Rozešli jsme se po roce a čtvrt a strašně dlouho jsem na něj nedokázala zapomenout.
A tento Božský princ, který kdysi dávno Princeznu opustil, teď leží v nemocnici, obličej pomlácený. Já už nemám právo tam být s ním, nejsem po jeho boku. Ale to, že nejsme spolu, neznamená, že je mi všechno jedno. Chci, aby byl v pořádku a přeji mu, aby byl spokojený a rozhodně mě nenechává klidnou, že leží v nemocnici. Ale už nemám to výhradní právo sedět vedle jeho postele v zajetí běloskvoucích stěn, držet ho za ruku a procházet s ním tímto vším. Mé místo zaujala jiná a to nezměním. Rozhodně nejsem typ, který by přebíral kluky, ani když se jedná o Božského. Musím se spokojit s pročtením komentářů a říkat si, že když zvládá psát na Facebook, tak to určitě není tak zlé. A tak se naposledy dívám na fotku jeho pohmožděné tváře, která na mě kdysi upírala láskyplné pohledy a natrženého koutku na těch rtech, které jsem směla líbat. Jako by to bylo včera. Srdce zadrží slzu a já jedu po zdi dál s myšlenkami u nemocničního lůžka, fyzicky ale stále na pohodlném gauči v obývacím pokoji.
Žádné komentáře:
Okomentovat